Literatura pro děti a mládež - zápisky

Typy dětského hrdiny:

• Referenční hrdina: jeho hlavním specifikem je srovnatelnost s dětským čtenářem. Hrdina i čtenář jsou přibližně stejného věku a společenského postavení. Spojují je stejné nebo podobné zájmy, potřeby a aktivity. Mívají shodné vlastnosti, představy, problémy a prožívají obdobné vztahy (k rodičům, sourozencům, kamarádům). Díky této rovnosti vystupuje dětský hrdina jako pravdivý a skutečný typ. Dětský čtenář má možnost se s ním vnitřně ztotožnit. V takovém případě „se tento hrdina stává přirozeným etickým vzorem, jehož cítění, myšlení, jednání, chování a postoje malý čtenář napodobuje, které mimoděk srovnává s vlastními životními zkušenostmi a hodnotí. ´“

• Kompenzační hrdina: označuje typ hrdiny, který je zcela jiný než dětský čtenář. Odlišuje se od něho svým původem, žije v jiném prostředí. „Nápodoba s takovým hrdinou je prakticky nemožná z hlediska činů, dítěti však imponuje vnější projev, projev hrdiny a takové projevy i napodobuje (gesta, řeč

• V příbězích z dětského života se setkáváme s hrdiny kladnými, ale i zápornými, kteří však mohou působit rovněž kladně, pokud čtenáři pomáhají upevňovat jejich etické a morální smýšlení.

Typy prózy s tematikou dětského života

• Příběh s epizodickou výstavbou - uplatňuje se především v četbě dětí mladšího školního věku. Dětství je zobrazováno jako uzavřená oblast, která není ničím z okolního světa narušována. (F. Župan – Pepánek Nezdara)

• Příběh s uceleným a dovršeným dějem - dítě se stalo právoplatnou součástí světa dospělých. Setkává se s problémy, které musí řešit. Konflikty jsou v závěru řešeny pomocí šťastného konce, který ale nemusí vyznívat přirozeně. (B. Říha – Honzíkova cesta)

• Příběh s otevřenou výstavbou - chce postihnout hlubší významové a estetické hodnoty dítěte. Ukončení příběhu zde není jasné, nabízejí se možné varianty, které mají čtenáři odhalit mnohovrstevnatou psychiku dětského hrdiny. (O. Hofman – Útěk)

• Umělecké zobrazení dítěte se objevuje v literatuře poměrně pozdě. Až do konce 18. století je dítě chápáno jen jako nehotový člověk – předmět výchovy a vzdělávání.

• Zájem o lidskou osobnost se objevuje až v osvícenství a teprve v romantismu tendence poznat a odhalit vnitřní svět člověka.

• Didaktická literatura 18. a začátku 19. století sice znala dětské postavy, ale ty byly ryzí abstrakcí a výchovným schématem.

• V romantismu se zájem soustředil na sociální úděl člověka (první dětské postavy V. Hugo – Ubožáci – Kozeta a Gavroš)

• Svět dětství objeven až v epoše realismu – Ch. Dickens – Oliver Twist

• Postavy dětí zachyceny jen z vnějšku – mluví se o vlivu prostředí na jejich osud, o bezpráví, kterému neumí čelit

• Vnitřní svět zůstává skryt. Osudy dětí strádajících (fenomén outsiderství):

  • opuštěné

  • nejistého původu

  • sirotek

  • dítě nešťastné

  • na okraji společnosti ne vlastní vinou