Literatura pro děti a mládež - zápisky
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOCX.
Ve 30. letech se objevují příběhy pro chlapce s detektivní zápletkou
Nejznámější autor – Josef Věromír Pleva a Václav Řezáč
Oba autoři odhalují dětem negativní stránky společnosti 30. Let – bída, nezaměstnanost, živoření, jídlo na lístky…
Velkou popularitu získaly humorné příběhy čerpající náměty ze sportovního prostředí:
Eduard Bass – Klapzubova jedenáctka
Nebo školního prostředí:
Jaroslav Žák – Škola základ života
Vývoj dětské příběhové prózy v meziválečném období je poznamenán sbližováním s literaturou pro dospělé
Intencionální literatuře se stále více věnují autoři známí z literatury pro dospělé čtenáře – nová témata, aktuální problémy s otázkami doby, ve které žijí
Tímto novým pohledem se autoři snaží zamezit vzniku nehodnotné dětské literatury, jenž se uzavírá skutečnému životu a opakuje zastaralá témata
Intencionální literatura se pozvolna otevírá okolnímu světu a stává se rovnocennou součástí české národní literatury
Do vývoje prózy s dětským hrdinou zasáhla 2. světová válka – produkce dětských knih byla pod dohledem okupantů, což přispělo k nárůstu nekvalitní brakové literatury
Autoři dětské literatury se obracejí k významným událostem české minulosti či k přírodě.
Humoristická próza byla obohacena románem Bylo nás pět (1946) Karla Poláčka. Autor před čtenářem otevírá svět malého města a jeho obyvatel.
V poválečných letech je častým motivem prózy válka, boj proti fašismu a partyzánské hnutí (např. Lenka Bezděková - Říkali mi Leni, Jan Mareš - Práče ). Prozaické práce autorů pracujících s těmito tématy se vyznačovaly velkou mírou věrohodnosti životní reality. Osudy českých dětí, do jejichž života zasáhla okupace, válka…
50. - 60. léta
V 50. letech se autoři intencionální prózy museli vyrovnat s novým uspořádáním ve společnosti a vyhovět ideologickým požadavkům vládnoucí strany na výchovu dětí.
V dílech se projevil rozpor mezi zobrazovanou realitou a skutečnou realitou světa dospělých, který sloužil jako pozadí, na němž se odehrával život dětí.
Autoři se vraceli k vykonstruovaným schématům v ději, tematice, jazyku a charakteristice postav.
V literárních dílech se projevil i nezájem o skutečnou dětskou osobnost. „Autory nezajímal lidský profil a osud dětských postav, nenechali je, aby žili po svém, nýbrž postrkovali je do vymyšlených stereotypních scének, dávali jim pronášet stereotypní řeči, ba projevy, znesvářeli je, libovolně je uvalovali do nedostatků a chyb (většinou vzatých z nebe) a obratem je zase napravovali.“
Schematizmus se nejvíce projevoval ve školních a pionýrských povídkách, jenž měly zachytit děti a jejich činnosti v prostředí školy a v zájmových organizacích (hl. Pionýr).
Ve druhé polovině 50. let se dětská příběhová próza oprošťuje od nepravdivých schematických situací, upouští od didaktičnosti a formálnosti svých příběhů.
Pozornost se zaměřuje na dětskou individualitu a osobnost dětí, které již nejsou izolovány od skutečného života. Naopak dítě se dostává do situací, které dětský čtenář prožívá v reálném světě.
K výrazné proměně příběhové literatury dochází v průběhu 60. let. V centru zájmu již není samotná událost příběhu, ani její řešení, nýbrž zobrazení charakteru dětí v širších společenských souvislostech.
Děti se střetávají se světem dospělých, vyrovnávají se s konflikty a kritickými situacemi, které vznikají v rodině a ve společnosti, kterou jsou obklopeny.
Děti prožívají stresy, deziluze, sužují je pocity viny, osamocení. V próze se uplatňovaly prostředky filmového a dramatického umění např. ichforma, dějové zkratky, filmové řazení motivů.
Nejvýraznějším představitelem této tzv. „nové vlny“ české prózy je Ota Hofman, jenž ve své novele Útěk projevil smysl pro pochopení psychické proměny dětského hrdiny na poli jeho citových a rozumových zážitků. Útěk se stal důležitým mezníkem ve vývoji nového typu české příběhové prózy.