Učitelská způsobilost SZZ 2025

Hlavním cílem je podpora žákovy vnitřní motivace ke změně chování.
Zohledňujeme jeho věk (přiměřené požadavky) osobnost, schopnosti, možnosti rodinného zázemí.
Požadavky formulovat v co nejkonkrétnější a nejjednoznačnější podobě (měly by být v čase stabilní,
racionálně odůvodnitelné, z pohledu žáků ve třídě spravedlivé a v souladu se školním řádem).
Pokud využíváme odměny a sankce, rozdělujeme je co nejdříve po demonstraci sledovaného chování
(čím více je odložíme, tím menší dopad nejspíše budou mít). Odměna by vždy měla výrazně převažovat
nad sankcí, pochvala nad kritikou. Je naším úkolem najít i u žáků s výrazně problémovým chováním
něco, zač je můžeme kladně hodnotit.
Pamatujeme na to, že žáci s problémy v chování mají často narušené sebehodnocení, pozitivní přijetí a
hodnocení druhým (zejm. dospělým) napomáhá změně v přijímání sebe sama. Žák na počátku školní
docházky (ve věku 6 až 7 let) nedokáže hodnotit sebe sama a v plné míře přejímá hodnocení druhých
(myslí si o sobě to, co o něm říkají zejména rodiče a další dospělé autority). Sebehodnocení se učí
postupně v průběhu celé povinné školní docházky a je zásadně ovlivněno tím, jak je žák hodnocen svým
okolím. Pokud využíváme systém odměn a sankcí, pamatujeme na to, že každý žák je trochu jiný, a to
musíme zohlednit i při volbě těchto prostředků. Odměna musí žáka zajímat, jinak nemá smysl. Může mít
například podobu pochvalného diplomu, zvýšené pozornosti učitele, malé sladkosti, dočasného privilegia
ve třídě (např. posadit se vedle paní učitelky za katedru), povolení oblíbené činnosti, případně i vyvázání
se z nepříjemné povinnosti nebo její zkrácení (např. domácí úkol v polovičním rozsahu). Sankce, je-li to
možné, provazujeme s charakterem provinění – prostřednictvím sankce žáky vedeme k uvědomění si
následků vlastního chování (umytí počmárané lavice, oprava či úhrada záměrně rozbité školní pomůcky,
sepsání stránky vhodnějších oslovení dospělého, než je slovo „krávo“, apod.). Efektivitu výrazně zvyšuje
nastavení školních pravidel a důslednost učitele v tom, aby žák naprosto jasně věděl, že určité konkrétní
chování bude mít přesný konkrétní důsledek


Máme na paměti, že to, že žák ví, co dělat nemá, neznamená vždy, že automaticky bude vědět, co má
dělat namísto toho. To jej musíme naučit.
O náročném chování žáka komunikujeme intenzivně s rodinou. Nevystupujeme v roli expertů,
respektujeme kulturní a hodnotové tradice rodiny, stejně jako objektivní možnosti rodičů v oblasti
spolupráce se školou. Ptáme se na postoje rodičů k plánovaným výchovným opatřením školy a snažíme
se respektovat i jejich náhled při volbě vhodných motivačních prostředků k práci s žákem (jsou rodiče,
kterým bude vadit, že by dítě mělo v reakci na školní vandalismus pomáhat ve škole s úklidem, jiní
rodiče to naopak uvítají).
Dodržujeme ohlašovací povinnost v rozsahu, jaký nám ukládá aktuálně platná legislativa.
Nepouštíme se do činností, o kterých si nejsme jisti, zda je zvládneme. Především se vyhýbáme otvírání
hluboce soukromých, niterných problémů žáka, pokud nemáme komplexní terapeutické vzdělání –
takovou práci přenecháváme externím odborníkům.
Pracujeme jako tým, podporujeme se navzájem.
U závažnějších případů vždy informujeme vedení školy.
Externí odborníky aktivně kontaktujeme a domluvíme se na takové podobě spolupráce, aby vyhovovala
oběma stranám. Pokud nám poskytovatelé služeb nemohou k případu podat potřebné informace,
využijeme je pro získání metodické podpory v rozsahu, který mohou poskytnout.

Rizika
Příliš důrazný, nebo naopak příliš shovívavý přístup, stejně jako neochota učitele náročné chování řešit,
mohou nežádoucí projevy v chování žáka stupňovat. V krajním případě může situace končit závažným
ohrožením bezpečnosti žáka samotného nebo dalších osob v jeho okolí (včetně dopadu na vztahy ve
třídě).
Učitel sám může být v ohrožení, pokud mu kolegové a vedení školy neposkytují dostatečnou podporu,
případně pokud musí opakovaně jednat s vysoce agresivním žákem nebo agresivními rodiči.