Psychologie - rozšířenější varianta

sebehodnocení

• děj, v němž probíhá posuzování sebe sama

• je-li vědomě řízen = sebereflexe

• neadekvátní způsoby sebehodnocení jsou v dospělosti jen velmi obtížně měnitelné a vyžadují psychoterapeutickou pomoc

sebepojetí

• sebeobraz, představa o sobě samém

• ovlivňuje vnímání a hodnocení jiných i sebe sama

• neodráží skutečnost (tedy jaký člověk skutečně je), ale odráží představu sebe (představu o sobě)

• humanisticky orientovaní psychologové chápou sebepojetí především jako chápání svého JÁ ve smyslu „co jsem“, „co dokážu“ a zdůrazňují, že veškerá životní zkušenost člověka je hodnocena skrze sebepojetí

• obecným rysem sebepojetí je též úsilí o sebekonzistenci, tzn. že jedinec „setrvává v tom, být věrný sám sobě uvnitř limitů svého sebepojetí“ (Nakonečný)

• důležitou dimenzí sebepojetí je vztah jáství k tělu, resp. sebeprožívíní ve vztahu k tělu – to je závislé na kultuře i individuální životní zkušenosti. Vztah těla a jáství lze formulovat ze dvou hledisek 1. „mám tělo“, 2. „jsem tělo“ – to se odráží např. ve stylu života, v péči o zdraví atd.

• C.R. Rogers: sebepojetí je výsledkem internalizace podmínek hodnoty, které se formují na základě interakcí s druhými lidmi. Rogers tvrdí, že lidé mají 2 základní potřeby: dostávat od druhých pozitivní zpětnou vazbu a rozvíjet svůj potenciál a schopnosti (sebeaktualizace). U normálního duševně zdravého člověka bývá potřeba pozitivní zpětné vazby uspokojena, protože v jeho životě se objevila alespoň jedna osoba (obvykle rodič), který ho pozitivně přijímal bez ohledu na to, co dělal. To se samozřejmě odrazilo i v jeho sebepojetí. U takové osoby se podle Rogerse sebepojetí příliš neliší od ideálního sebepojetí. Pro lidi, kteří bezpodmínečné přijetí neprožili měla zpětná vazba tu podmínku, že se museli chovat schváleným způsobem. Proto internalizují podmínky vlastní hodnoty odvozené z reakce druhých (sociální prostředí). Srovnávání ideálního a skutečného „já“ je pak vede k nízké sebeúctě

sebeocenění, sebeúcta

• lidé s nízkým sebeoceněním více trpí úzkostnými stavy, depresemi,..

• lidé s vysokým sebeoceněním zaujímají aktivní pozice, lépe se prosazují

sebekoncepce, seberealizace

„Je nesporné, že sebekoncepce odráží specifickým způsobem všechny interpersonální vztahy a vazby, do kterých jedinec vstupuje a jejichž aktivním účastníkem se stává.“ (Hudeček, Macek, 1986)

aspirace

• vyjádření vztahu k cíli – „na co si troufáme“

svědomí, hodnoty, normativy

• schopnost cítit vinu

• vědět, jak (podle čeho) jednat – „co se má a co se nemá“

sociální rysy

• zvláštnosti, které se projevují v soc. chování

• jsou sice produkty socializace, ale samozřejmě jsou také podmíněny geneticky

př. otevřenost-uzavřenost, emociálnost-racinálnost, pasivita-aktivita, integrace-dezintegrace, labilita-stabilita….