učitelská způsobilost - státnice

Základní prvky komunikačního procesu

• Komunikátor = ten, kdo sděluje (vysílá zprávu)

• Komunikant = ten, kdo přijímá sdělení (zprávu)

• Komuniké = samotné sdělení, informace, která se předává

Cíle komunikace – mohou být různé, ale mezi hlavní patří:

• Předání informací = sdělit fakta, názory, myšlenky

• Porozumění = zajistit, aby druhá strana sdělení správně pochopila

• Ovlivnění = přesvědčit, motivovat, vyvolat reakci

• Budování vztahů = navázání a udržení mezilidských kontaktů

• Řešení problémů = hledání společného řešení

• Vyjádření emocí = sdílení pocitů, podpora empatie

Pedagogická komunikace:

• PK je výměna informací mezi účastníky výchovně-vzdělávacích cílů.

• PK je profesionální komunikace učitele se žákem při vyučovací hodině i mimo ni, jež má určité ped. funkce a je zaměřena na vytvoření příznivého psychologického klimatu.

• PK je dvousměrný proces, můžeme ji přirovnat k ping-pongu. Jde o dávání a braní.

• Bez komunikace žáka s učitelem by se učitel nemohl dozvědět, zda se žák něčemu naučil, nebo zda žák pochopil výklad atd. Chyběla by mu kontrola žákovy práce, zpětná vazba. Jednosměrný proces vyučování by mohl přinést mnohá úskalí a neúspěchy, které by při takovémto učení nastaly.

Mezilidská komunikace se dá charakterizovat v těchto třech významech:

• dorozumívání – pochopení, shoda myšlenek (lidé hovoří stejným jazykem, o jedné věci, chtějí dosáhnout myšlenkového souladu)

• sdělování – podávání poznatků, sdělování pocitů, postojů, názorů (vyžaduje partnera – adresáta komunikace)

• výměna informací mezi lidmi (jeden komunikující vyšle informaci, druhý ji přijímá, zpracovává a úlohy se poté vymění a informaci vysílá druhý komunikující) (Gavora 2005).

Druhy komunikace

Verbální komunikace

• psaná x mluvená

• základní složkou komunikačního procesu je právě komunikace ve verbální podobě.

• Poznávacím znamením této komunikace je, že se jedná o přenos informací pomocí slov.

• Individuální rozhovor „face to face“ – představuje osobní a bezprostřední kontakt, který vede k jednoznačnému vyjádření problému. Tato forma navíc umožňuje oboustranné vyjádření názorů. Forma osobních rozhovorů však v sobě nezapře také časovou náročnost, citovou zátěž a nedostatečnou zpětnou kontrolu.

• Telefonický rozhovor – při technické funkčnosti je tato forma velmi časově efektivní a bezprostřední. Dokáže překonat velké vzdálenostní rozdíly ve velmi krátkém čase. Její operativnost však končí při technických problémech. V mnoha případech je tento způsob komunikace také poměrně nákladný a informačně poměrně povrchní. Jistý extrém představuje i velmi oblíbená komunikace pomocí krátkých textových zpráv. Zjednodušení na tuto formu je pro přenos určitého druhu informací těžko použitelné a v případě jeho používání vede k velkému zkreslení během komunikačního procesu.

• Písemná komunikace – jedná se o zprostředkovanou formu komunikace pomocí písma. Je velmi vhodná ke zprostředkování datově náročnější informace. Vlivem moderních komunikačních prostředků dokáže oslovit velký počet příjemců bez ohledu na vzdálenost a čas. Stále je však administrativně náročnější a pomalejší, než přímé formy komunikace. Navíc i v tomto případě mohou vzniknout formulační nedorozumění.