Učitelská způsobilost SZZ 2025
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu PDF.
Doporučená literatura a autoři
•
M. Rosenberg – self-esteem a jeho vztah ke školnímu prostředí.
•
M. Seligman – naučená bezmocnost.
•
C. Dweck – growth mindset vs. fixed mindset.
•
A. Bandura – self-efficacy (vnímání vlastní účinnosti).
•
J. Piaget, E. Erikson – vývojové aspekty sebepojetí.
•
M. Čáp, J. Mareš – české pedagogicko-psychologické pohledy.
3.A Intencionálnost a funkcionálnost výchovného působení v práci učitele s
výukovými cíli, učebními úlohami a jejich taxonomiemi v přípravné, realizační a
verifikační fázi výuky. • Funkcionálnost a intencionálnost výchovného působení
= výchovou rozumíme proces záměrného působení na osobnost člověka s cílem dosáhnout pozitivních
změn v jejím vývoji
- účinnost výchovy je závislá na míře přijímání výchovných vlivů vychovávaným jedincem - k tomu
dochází, je-li jedinec otevřen pedagogickému působení, odpovídá-li jeho zkušenosti, vytvoří-li se v jeho
vědomí potřeba zdokonalovat se, stát se subjektem vlastního utváření
V současné pedagogické terminologii se rozlišuje výchova intencionální a funkcionální. Podstatným
znakem intencionální výchovy je záměrné, soustavné, organizované a dlouhodobé působení na člověka.
Funkcionální výchova se oproti tomu chápe jako činnost nezáměrná, neuvědomovaná (včetně
nezáměrných a neuvědomovaných důsledků vychovatelova působení), resp. jako působení prostředí na
člověka.
V souvislosti s „výchovným“ vlivem prostředí si mnohdy neuvědomujeme, že prostředí často formuje
člověka mnohem více než záměrná (intencionální) výchova. To může být zapříčiněno jednak tím, že
člověk se obyčejně staví negativně vůči jakémukoliv výchovnému působení, děje-li se vědomě, jednak
faktem, že vliv prostředí je permanentní, stálý, trvalý a neformální.
• Intencionální výchova
- (působení) Intencionální výchova souvisí se slovem intence – záměr. Jedná se tedy o záměrnou
výchovu, resp. záměrné, úmyslné, cílevědomé působení na člověka nebo skupinu lidí. Místo o
intencionální výchově se někdy hovoří o výchově v užším smyslu, přímé výchově, záměrné výchově.
Výchova v užším smyslu:
Výchovou v užším smyslu má Lindner (1888, s. 10) na mysli „účelné spodobování nedospělých
dospělými“, tj. přizpůsobování dětí dospělým, resp. snahu dospělých učinit děti podobné svým
vychovatelům, tj. dospělým osobám. Podotýkáme, že dnes se výchovou v užším smyslu rozumí rovněž
výchova ve smyslu pěstování a rozvíjení postojů, zájmů, potřeb, hodnot, charakterových a volních
vlastností, tj. vlastně výchova člověka v oblasti mravní, světonázorové, estetické, tělesné, pracovní či
právní. V tomto případě se však jedná o snahu odlišit výchovu od vzdělávání, a sice v tom smyslu, že
výchova se orientuje na oblast hodnotovou, postojovou, mravní, zatímco vzdělávání se týká hlavně
stránky kognitivní, znalostní a vědomostní.
Přímá výchova:
Kraus (2008) rozumí přímou výchovou, resp. přímým (intencionálním) výchovným působením „přímý
vliv vychovatele na osobnost vychovávaného“. Podle Pelikána (1995) spočívá přímé výchovné působení
„v přímém vlivu pedagoga (pedagogů) na osobnost vychovávaného v celé výchovné situaci. Pedagog
obyčejně staví před žáky požadavek, vymezuje cíl jejich činnosti. Ovlivňuje i rozhodovací proces, pokud
vůbec ponechá žákům možnost jakéhokoliv rozhodnutí a nestanoví přímo i postup činnosti. V každém
případě pak samotnou činnost řídí.“
Záměrná výchova:
Intencionální výchovou se rozumí záměrné, cílevědomé, soustavné, dlouhodobé a opakované působení s
cílem dosáhnout u vychovávané osoby pozitivních změn v jejím chování. Podle autorů publikace
„Pedagogika“ (Chlup, Kopecký a kol., 1965) je podstatou výchovy „záměrné působení vychovatele na
jinou osobu“.
•