Makroekonomie 2 RMAKP - Vypracované otázky

Podle neokeynesiánců jsou příčinou nedobrovolné nezaměstnanosti nepružnosti cen (nepružné mzdy směrem dolů, past na likviditu a necitlivost investic na úrokovou míru). Keynesovská makroekonomie je považována za teorii krátkého období. Ekonomika, která se v krátkém období chová podle keynesiánského modelu, se v dlouhém období chová podle neoklasického modelu. Neokeynesiánská teorie byla do 70. let 20. století součástí ekonomie hlavního proudu, kdy dochází ke krizi keynesiánství, v důsledku stagflace (stagnace ekonomiky a vysoká míra inflace).

Postkeynesiánství se vytvářelo v 50. letech 20. století jako relativně samostatný a na neokeynesiánství nezávislý směr. Postkeynesiánci kladou důraz na Keynesovy teorie, které jsou odklonem od neoklasické ekonomie. Usilují o vytvoření nového vzorce myšlení, avšak dosud nevytvořili jednotný teoretický systém. Je charakterizováno jako snaha o vytvoření keynesiánský teorie hodnoty a rozdělování a tím vytvoření samostatného ekonomického celku, nezávislého na neoklasických teoriích.

Postkeynesiánci usilovali od zkoumání kapitalistické ekonomiky v co nejreálnější podobě, tedy s působením nedokonalé konkurence, s převahou oligopolních struktur, rozvinutými peněžními, úvěrovými a dalšími institucemi. Vychází z rozdělení kapitalistické společnosti na dvě třídy, a to kapitalistických podnikatelů a námezdních pracujících.

Italsko-cambridgeská škola je starší větví keynesiánství. Základem jejich teorií byla ekonomie J.M. Keynese a polského marxisty Kaneckého. Soustředili se na teorii růstu a rozdělování. Zpochybňovali teorii mezního užitku jako hodnotové teorie a teorii mezní produktivity jako teorii rozdělování. Patří sem např. Joan Robinsonová.

Americká škola je mladší větev postkeynesiánství. Patří sem např. Paul Davidson. Američtí postkeynesiánci se zaměřili na rozpracování peněžní teorie J.M. Keynese. V jejich pojetí není peněžní multiplikátor stabilní.

Postkeynesiánství se od neokeynesiánství a neoklasicismu odlišuje hlavně metodologií. Východiskem postkeynesiánců je metodologický realismus. Ten klade důraz na realismus předpokladů. Zkoumání je založeno na zkušenostech, poznatcích a z nich vyvozovaných úsudcích. Postupuje se od konkrétních případů k obecným zákonům.

Postkeynesiánci chápou člověka jako společenskou bytost a předpokládají, že schopnost lidí získávat a zpracovávat informace je omezená.

Keynesiánci pracují s omezenou racionalitou. Pravidla jsou určována skupinami, které mají moc plynoucí ze společenského nebo ekonomického postavení.

Metodologický realismus je spjat s uvažováním v historickém čase. Historický čas je nezvratný sled událostí od nezměnitelné minulosti k nejisté budoucnosti.

Michal Kalecki definoval stupeň monopolu firmy jako poměr hrubé ziskové marže k hodnotě produktu. Závisí na stupni koncentrace kapitálu, na stavu třídního boje, síle odborů, na možnostech firem používat necenové formy konkurence a na dalších faktorech.