ČPD - zkouška

Pátá část pojednávala o Říšském sněmu. Ten měl být dvoukomorový a skládat se z Poslanecké sněmovny (Abgeordnetenkammer) o 383 členech a Senátu (Senat). Členy Senátu se automatický stávali princové, členové jmenovaní císařem, dále pak volení majitelé pozemků.

Součástí ústavy byla také část věnovaná občanským a politickým právům obyvatel. Zakotvena byla ve třetí části v paragrafech 17-31.

Ústava se však setkala s odporem, proto bylo úkolem dle ní vzešlého říšského sněmu připravit ústavu novou. Ten se po radikalizaci situace ve Vídni uchýlil do Kroměříže, kde pokračoval v rozdělané práci. Výsledkem byl kroměřížský návrh ústavy, na jehož znění se velkou měrou podíleli i Češi (zejména František Ladislav Rieger).

KROMĚŘÍŽSKÝ NÁVRH ÚSTAVY

Kroměřížský návrh byl o poznání méně centralistická než ta Pillesdorfova. Taktéž vycházela z dělby moci, svrchovanosti lidu a nedílné dědičné monarchie.

Jednotlivé země měly být vybaveny částečnou autonomií v záležitostech zemského významu. V čele jednotlivých sněmu měli stát hejtmani, kteří by zároveň předsedali zemským sněmům. O celoříšských záležitostech mělo rozhodovat dvoukomorový říšský sněm, tvořený sněmovnou zemí (volena zemskými sněmy) a sněmovnou lidu (volena přímo občany vyhovujícími majetkovému censu).

Součástí byl taktéž rozsáhlý katalog občanských práv.

STADIONOVA ÚSTAVA 1849 A ZNOVUOBNOVENÍ ABSOLUTISMU

Ačkoli v Kroměříži od podzimu 1848 zasedal ústavodárný sněm, jím vypracovaný návrh nikdy nebyl schválen, jelikož byla na začátku března (4.3.) přijata Stadionova ústava. To poskytlo císaři prostor k tomu, aby nechal kroměřížský sněm vojensky rozehnat. Ačkoli ústava nikdy formálně účinnosti nenabyla, některá její ustanovení (zrušení poddanství, občanská práva) v praxi přetrvala. Vzhledem k některým ustanovením (jednotné území, silné pravomoci panovníka) ji lze označit za centralistickou.

Ústava se skládala z šestnácti částí a obsahovala 123 paragrafů. Náležel k ní také katalog občanských práv (upraven samostatně) čítající 13 paragrafů.

Úvodních osm paragrafů vymezuje území a základní organizační rysy monarchie. Charakterizují ji jako jednotné mocnářství (tedy včetně Uher), které tvoří celní a tržní unii.

Druhá část ústavy se věnuje osobě císaře. Trůn byl dědičný v habsbursko-lotrinské linii v duchu pragmatické sankce.

Ústava císaři garantovala široké pravomoci – např. vyhlašovat války, jmenovat a propouštět ministry, udílet šlechtické tituly, či vyhlašovat zákony.

Třetí část ústavy se zabývala občanskými právy - stanoveno v ní bylo jednotné občanství, jednotný právní řád či rovnost před zákonem. Pátá a šestá část stanovovaly, které záležitostí jsou v kompetenci jednotlivých zemí a které se budou projednávat na celostátní úrovni.